*** Na velké svaté těším se již lesy,

Věra Vášová

***
Na velké svaté těším se již lesy,
Na velké svaté těším se již lesy,
na svatou přírodu, jíž porozumí jen srdce čisté jako ona sama, tak plné zázraků a tajemství, jak ona. Tam zase sama bude žít má duše, ne jako tady, kde se všecko tísní a jeden druhých dýchat musí dechem a tisíc názorů se o tvoji rve duši. Ta svatá příroda! Ne oloupená o samoty krásu a poskvrněná velkoměsta dechem! Já nechci potkávat se s protivnými zjevy strašidel městských, karrikatur z korsa! Dost zábavy mám, duchaplných rozmluv, prázdného flirtu, divadel a všeho! Má duše žít chce zase jenom sama, svůj život cítit, jak se zvolna řine, jak pramen prýštící se z věkověké skály v střed lesů tajemných, v nichž skrývají se kouzla; chce slunce cítit každý paprsek, jenž v jeho čistých ve vlnách se láme, tajemství chvíle, letící když mraky svítící úsměv duše náhle zkalí. 6 A všecky Duše, jež jsem milovala, ty půjdou se mnou, která ve své hloubi „nostalgii po tom, co zde není,“ cítím, jak řekl miláček můj, velký básník.*) Je miluji pro jejich sny a lásku, jíž zbožňují tajemství Krásy. Jak oni čistým zrakem chci se dívat a vidět všecko jako ti, jimž Pán otevřel oči, aby zřeli, co málo smrtelných jen vidí zraků.
____ *) Jul. Zeyer.
7