PÍSEŇ.
Chci zpívat píseň veselou,
a hle, jak trpce zní!
Jen ironický úsměšek
na sebe samu v ní.
Co může zníti jiného,
když není souladu?
Mám místo jedné duše dvě
a obě v neladu.
Ty obě duše vespolek
tak krutě zápasí,
a já se dívám, která z nich
tu druhou uhasí.
Tu jednu znám již od dětství –
má vážný, temný zrak,
jí často světlo zářilo,
však často skryl je mrak.
Ten zrak chce život proniknout
a pravdu objevit,
čeká, až světlo uvidí,
by za ním mohla jít.
8
Má rety stále žíznivé,
ty pravdu chtějí pít,
chce za velkou jít ideou
a cele pro ni žít.
Ji sžírá touha poznání
a mučí pochybnost,
vše kdyby v sebe pojala,
zda touha řekne: Dost!
Tu druhou touha láká tam,
kde pestrý žití rej
a život šumný, veselý
jak operety děj,
kde krása těla bohyní,
hold mužů za obět
a kolem svůdných zraků zář
a šustot toalet.
Ji sžírá chtivost života
a mučí pochybnost,
by pohár do dna vypila,
zda touha řekne: Dost!
A ty dvě duše vespolek
tak krutě zápasí,
a já se dívám, která z nich
tu druhou uhasí.
9