EMILU TRÉVALOVI.
Můj drahý Trévale, já dočetla jsem včera
Tvé Krápníky, a bylo mi jak děcku,
když doposlouchá pohádku a zahledí se v dáli
a vzdychne z hluboka. Co vyprávěčce zraky
se únavou již zamkly, v ohně zář se dívá
a nejasná se touha mladou duší vlní:
ty divy zažít všecky, uzřít prince,
jenž na čele má hvězdu, pohádkové kraje
i zámky zakleté. l mně tak zbyla v duši
ta touha, která teď již zřídka
svou hlavu zvedá z prachu, kam ji Osud,
jda přes ni, nelítostnou zašláp nohou.
Žít! vzkřikla touha. Nežila jsi nikdy!
Jak v zakletém by lese, který zdál se mrtvým
v příšerném tichu tlejícího listí,
balvanů němých, rozmetaných vůkol,
vznik náhle Život. Proniklo sem slunce
spletitou houští korun starých stromů,
svým světlem radostným tu změnilo vše kolem.
Ty staré balvany již vzhled svůj příšerný a teskný
teď náhle ztratily a polity tou září
se zdají besedovat ve skupinách pěkných,
a potok Mrtvé Vody, tekoucí zde, ten teď zpívá!
Tak v temný les mé duše z díla Tvého padl
14
svit pohádkový, vzplálo cosi v nitru,
co všednosti tmu rázem zaplašilo,
jež mým je osudem a jež mi slunce bere
a brání duši mojí, aby kvetla, žila.
Na chvíli jenom, vím to. Zhasne zase
ten paprsk slunce, zvítězí zas temno.
To mým již osudem, a jsem i tak Ti vděčna.
Mně namítne-li někdo, že jen mně se jeví:
Vždyť pravda to, že pohádkou mi láska,
vždyť pravda to, že pohádkou mi štěstí
a Faustus Beati že pohádky mé princem.
Slyš, Solo, sestry jsme; já znala tvého Fausta.
Však nevím, jak to možno, neboť Faust můj
byl český básník, jinak shoduje se všecko.
Byl krásný, chorý, dosud zřím ho,
jak velký, štíhlý, s bledým čelem
jde krajem Böcklinovským, v ruce drží
tři růže soleil d’or, poslední zlatá slunce.
Ty’s Sola a já Vera; jsem pravdivá a hledím
vždy v oči pravdě přímo. Mne Faustus miloval
jen jeden večer básnickou svou duší.
Ó, Solo, viď, že stačí chvil několik, by posvětily
a zkrásnily nám celé další žití,
byť již dávno shasly milené růže soleil d’or?
15