PO TESKNÉ CHVÍLI.

Věra Vášová

PO TESKNÉ CHVÍLI.
Ó, Bože, jasno je mi náhle v tesknou tuto chvíli, jak moudrost Tvá se s láskou k duši mojí chýlí. Tys moudře v žití dal mi málo jenom štěstí, bych častěj učila se k Tobě zrak svůj nésti, a proto po lásce jsem lidské hladověla tak často marně, nikdy syta zcela, bych, touhou puzena, v Tvé lásce našla úkoj věčný. Jí nevěren-li stal se duch můj málo vděčný, zas nová strast mne k ní se vrátit učí, a z ran mé duše znovu míru květy pučí. Se vším se srdce smíří rádo v tyto chvíle, na zemské zapomíná, věčné tušíc cíle. 18