ŽUPÁNEK.

Věra Vášová

ŽUPÁNEK.
Ty, mužný tak, mne nezhaníš, až dětinskou mou zpověď zvíš, jak bláhová jsem žena. Ty silný jsi, já vábivá, v tom lásky boj se ukrývá a v boji žití cena. Rád fialek máš ruských dech, rád záblesk šperků ve vlasech, střevíček s lesklou přeskou, když s klobouku mi v podvečer vlá ladná křivka rajčích per, vím, že se zdám ti hezkou. Žes mužný tak, smím ženou být, i neváhám ti prozradit sen bláhový a milý – Nuž, poslyš: dala jsem si šít (jen přijdeš-li mne navštívit!) rozkošný župan bílý. Umělou rukou šičky spiat od ramen jako vodopád vlá bílý marquiset, 39 a po něm jak z let třicátých košíčků, květů rozvátých i něžných lístků sled. A k tomu podklad modravý! Co při zkoušce tu zábavy v salonku šičky zchladlém – však úsměv můj, ten nepoví, jak milý sen a bláhový tu tkám si před zrcadlem: Kouzelná chvíle, podvečer – na sofa svítí v letní šer jen župánek můj bílý, s mým vášnivý tvůj splývá dech a do krajkoví na ňadrech se temná hlava chýlí. 40