Z CEST.

Z CEST.
Já tušila tu ránu osudu – než, přec mne překvapila strašlivě, když dopadla; kdy rozdrtila v prachprach, co srdce svojím zvalo vášnivě. Když vzdorný zlosyn čeká rozsudku ač kliden, děsný výkřik bolesti mu z hrdla vyrve se, – nech bezděký, kdy zvízví, že ztracen, proklet na věky. – Tak bylo mi. A jak bych prchala tím prostorem, jenž nemá východu a nemá dna – sám nejsa podstatou, jenž vylučuje div i náhodu – – a přece v obsahu svém zoufalství má v nesmírnosti, v děsných podobách, a muka veškerá tu v prvenství, jež bují vyš, až vzroste k šílenství. – – 88 Pak žila jsem; ač to-li životemživotem, kde málo smutným mi kraj přesmutný, kde samota mi málo samotou, a tazatel jen – tyran ukrutný. – Jen tehdy oko moje zablesklo a v ňadrech cítila jsem prudkou slast, když zahlédla jsem nástroj lesknavý – ó, kéž z mé ruky kles by krvavý. – – A tenkrát cosi ve mně hnulo se tak jako dávno, v době nevinné – – že zaplakavši vroucně k nebesům žít – žádala jsem – žíti pro jiné. I chvátám toužebně k jich příbytkům, k jich službě srdce, šíji sklánějíc – leč mrazné vání vstříc mne vítalovítalo, jež naděj mou zpět ve tmu smetalo. – 89