V SNŮ VLASTECH...

Josef Šimánek

V SNŮ VLASTECH...
Když předtuch nekonečných clona těžká s mých očí snáší se, hled skýtá do dálav, v snů vlastech bizarrních má duše mešká, na březích z kosatců a lunou zbledlých trav. 9 A zlatá nebesa, jak opiový spánek je stvořit dovede, se chvějí nad hlavou a z končin nepoznaných lehký vánek mne spíjí božských vůní záplavou. ZeŽe k trůnu Boha vetřel se, mně zdá se, a drze unesl dech anděla, v němž myšlénka má tiše kolébá se a nových vidění se tajem zastkvěla... Tvůj stín zřím průhledný, jak na oblaku z hvězd světla spředeném mi letí vstříc, a duše moje plesá, Tvojich zraků se nedohlednou hloubkou spíjejíc. A touha naše slavnou hymnu zpívá, propastí etheru výš letí, do dáli, a svatý oblak Tvůj v záclonu světla splývá a závoj hvězdnatý nás oba zahalí!