PODZIM

Josef Šimánek

PODZIM
V zahradě kolem nás tak smutno bylo!... Den zamlklý kdes v dálce dohoříval a slunce krvavé se potopilo do modrých mlh a v žlutých mraků příval. A na mžik zaplály ty vetché cáry v rubínech, opálech a zlatě skvělém. Závojem z perel obetkaly páry hor čela na západě zkrvavělém. A my jsme teskně hleděli v ta světla... Teď rubín shas, teď smaragd, opál za ním a tmavá rouška na oblohu slétla, stín šedý rozběhl se k žlutým pláním. 15 Kraj chladný byl a obzor už se stmíval. A ticho. Ptáček plakal opozdilý. Náš zrak se upřen v karmínu pruh díval, jak zadržet by jej chtěl ještě chvíli... Až i ten shas’ a zapad’ v moře na dno. Tmou vítr slechli jsme, jak žalně svistí, a v duše naše zavanulo chladno a naše slzy padly v svadlé listí.