JE NOC

JE NOC
Je noc, je noc, a všecko šlo už spat. V tmě černé bílé vidiny se chvějí. A větry, jakby chtěly rozplakat se, hudou na oknech a žalně pějí. Jen občas vyzní z nich jak dutý smích, jenž zvolna zmírá v korridorů taji... Já v snění zbožně poslouchám a tich, jak děti, pohádky jež poslouchají. Je smutná píseň to! A zdá se mi tak skorem, že jsem ji už slyšel kdesi. Však kde, ó, kde? A ze záplavy tmy vzpomínky živé na duši se věsí. Snad v sále, v jemném šumu hedbáví, kde světlo lustrů v drahokamy plálo a kvapíku žár lil se jásavý do žil, kde tisíc snů se rozzpívalo? Snad na moři, kdo do vln přívalu, jenž peklem vztekal se, plál vážný, tichý svit majáku, co satan na skálu spit vřavou, sliny vrhal, řičel smíchy? 16 Ne, – vzpomínám!... To bylo v aleji, kde koruny lip, jarem prostříbřené, sta květů dštily do Tvých šlépějí a vůně v naše duše rozrušené. A v srdcích našich jásal zpěv a ples, jenž slzy štěstí do očí nám vlákal a divný vítr jen, tak jako dnes, lip haluzemi žalostivě plakal.