POHÁDKA O PRINCEZNĚ

Josef Šimánek

POHÁDKA O PRINCEZNĚ
Pohádka tichá v duši zvoní o žalem mroucí princezně, k níž v palác ze zlata a sloni se touha vkradla vítězně. Princezna krásná marně touží po dálných ráje krajinách, kde pod palmami stín se plouží jak neurčitý přízrak v snách, kde věčné lásky harmonií vzduch plní pestrých ptáků dav a z květin kalichů se lijí přesladké vůně do dálav; a hyacinthů květy západ když v smaragd moře začne třást, duch vise, jež zde nelze chápat, zří, hledě citů ve propast. Tu srdce krev se v plesu spojí v proud jeden s krví západu a drobných perel ve závoji zří ve sta divů záhadu... Princezna touží bez ustání... Ztuh venku fontán v křišťálech – a teskně vítr fičí plání, co zlatou síní voní vzdech... 19 Pohádka tichá v duši zvoní o krásce smutkem plačící, – sní: a když měsíc v síň se skloní, sny bílé dští v dum směsici. Tu fontán v kámen zledovělý, jak hvězdný sloup vzplá v zakletí a z duše oblohy v kraj ztmělý se světel tisíc rozletí.