RUKOPISŮM KRÁLOVÉDVORSKÉMU A ZELENOHORSKÉMU

RUKOPISŮM KRÁLOVÉDVORSKÉMU
A ZELENOHORSKÉMU
K DVACÁTÉMU VÝROČÍ BOJE ZA DOKÁZÁNÍ JEJICH PRAVOSTI.
Přede mnou leží staré rukopisy. Čerň bledá, pergamen je žlutavý. Že velcí také bývali jsme kdysi, zde dávno mrtvý praděd vypráví. Minulost před mým zrakem vstává slavná, jak žhavá myšlénka ji promítá, a duše šťastna náhle do pradávna, v říš bohatýrů z kovu zavítá... Zem v ryku zbraní zachvívá se celá a rudě planou kolem požáry, pak hrdě zdvižená zříš česká čela, vítězně hřímat slyšíš fanfáry. Varita struny slyšíš, opojený, tvé myšlénky jsou sněním zastřeny, v něm táhnou kolem tebe živé scény, jak v píseň skryl je pěvec nadšený. Bard v píseň vložil svoje nitro žhavé, své vzrušení, svou radost i svůj žal, své vášně velké, touhy plápolavé v těch slokách nádherných zde vyzpíval. A věky minuly, čas slávy zašel. Svoboda sténá v těžkém zranění. Ty staré velezpěvy národ našel a pil z nich v duši svaté nadšení. 33 Zvuk veršů kovový vnik v srdce davů a svatou hrdostí je opíjel a cizina sklonila v úctě hlavu před národem, jenž velké pěvce měl. Tu rouhači však přišli znenadání, svět z bludu, hlásali, že vyprostí a svaté památky hned drze haní, ten z bídáctví, ten z pošetiloostipošetilosti. A uvěřil jim téměř národ celý! A nízká pomluva se nesla v dál, a bujná radost vzplála v nepříteli, že pěvců velikých Čech nemíval. A nad rukopisy prý kámen zapad!... Ne ještě! Za pravdu boj neutich! Však jenom velký může velké chápat, kdo nízký, vidí nízkost u jiných. Boj za památky staré zas vzplá znova, boj za věc velkou, prudký, divoký, nuž, národe, pak ztrestej hříšná slova a kamenuj falešné proroky!