AFRODITÉ V JESKYNI.

AFRODITÉ V JESKYNI.
To bylo v čas, když den se zvolna rozvíjel, a jara předtucha když vzduchem chvěla se, a stromů větvemi zpěv jeden sladký zněl o žití budoucím a lásce, o kráse. Aigipan v jeskyni svou hrdou hlavu zdvih a hleděl k východu na bílých plání jas, a října loňského změť listů zežloutlých v mech šedých balvanů s kadeří zvolna střás. To v samotě na sen svůj velký vzpomínal, jenž leskem žhavým se mu v brvách posud chvěl, a obraz budoucna ve svojí duši tkal, v němž plamen živlů všech se v dálky rozhořel. Chtěl právě syringu k svým přiložiti rtům a zpěv svůj zahráti, v němž sněhy roztají, a který řítiti se dává ledovcům do bystřin vzkříšených, když krajem hřímají. 86 Chtěl zahrát zpěv, jímž pták se budí v lesů tmách, a který dává kvést na stráních podléštkám, a zlaté jehnědy jenž kouzlí na lískách a nymfy svolává ku lásky sladkým hrám,hrám. – Když údiv nadšený mu vzplanul na líci, a pohléd překvapen ku prahu jeskyně, kde skvěle nádherná a v kráse zářící,zářící stanula vzpřímena všech bohyň bohyně. A byla krásná tak, že každý sluje kout se světlem nachovým i bílým naplnil, a jisker zelených jí z očí tryskal proud, a úsměv červánků se ze rtů jejích lil. Svůj dlouhý zimní sen tu poznal Aigipan, jenž touhou divokou krev jeho opájel, a vánků omamných zas cítil horký van, jak v spánku čarovném se modrou nocí chvěl. A krása kyperská svůj sňala zlatý pás a přehodila jej přes balvan omšelý, 87 a pohled toužící jí šlehl z temných řas, v němž zlatí ptáci snů se sladce rozpěli. Aigipan rozepial pak snědou náruč svou. A výkřik rozkoše šel stromů větvemi, a všecko umlklo za rythmu ňader dvou, jen záchvěv tajemný se nesl pod zemí. V té chvíli příroda se s krásou spojila, a krása milenkou se stala plamenů, a vášeň živelná se v krásu změnila s míz, květů tajemstvím a hudbou kořenů... Když vyšel Aigipan ze sluje zšeřené se svojí milenkou, jíž úsměv zářil rtem, vše kolem hýřilo již v básni zelené, a květin tisíce se skvělo úvalem. Květ sténal rozkoší pod deštěm prašníků, a zajíkavý zpěv se nesl všude z hnízd a z křovin prchalo sta žhavých výkřiků, a píseň života pěl každý bujný list. 88 Tu ke rtům syringu svou zdvihl Aigipan a píseň k oslavě pěl krásy nejvyšší, a zemští tvorové se sešli se všech stran, a božstva tůní, luk hned vyšla ze skrýší. A všecko sklonilo se v úctě nadšené, a slunce v zenitu svůj znásobilo jas, když Venus pozdvihla své oči zelené a k nebi vztyčila svůj odepiatý pás. 89