Béltis.
Jdou chrámem zvuky slavných dissonancí,
kouř ohňů Béltis v šedé roucho halí
a kněžky v divokém se točí tanci, –
jak se jich perly v tichu rozesmály!
A Béltis mlčí. Ani krev jí nehne,
jež rozstříkla se po žulových bocích,
ni vášeň červená, jež k nohám lehne
si unavena po divokých skocích.
Kněz s tiárou, s níž smaragd blesky hází
jak hadí zrak, jenž slídí po kořisti,
dlaň noří do karneolové vázy,
na uhlí sype šafránové listí.
A Béltis mlčí. Chladnější než skála,
z níž vytesána je, zří její hlava,
jak po svatyni palčivý dech sálá
a z vůní krve matný přízrak vstává.
A v noci, chrám když opuštěn je celý,
tu Béltis vztyčuje se v chmurném gestu,
pěsť zdvihá žulovou nad obzor stmělý
a mlčky hrozí velikému městu.
[9]