Farao přichází...
Zvuk fanfár slavně nad oblaka stoupá,
v stříbrná sistra hrají bílé kněžky,
sbor krásek bronzových se v slunci koupá
a průvod hne se, velebný a těžký.
Jak rudé slunce z moře bez hrází
Farao přichází.
Jak studený smích řetězy kol znějí
a k zemi tíží ruce Ethiopů,
jichž černé nohy od ran krvácejí,
plníce nachem v horkém písku stopu.
A hlučněji hřmí k nebesům hlas rohů
na znamení, že přichází Syn Bohů.
Majestát purpuru, hle, všude skví se!
Plá v rubínech na velekněze berli,
má rudý zrak pták boha Anubise
a od červánků rudnou dnes i perly;
krev granátů se mísí k šperků zlatu –
je rudý příchod jeho majestátu.
Syn Slunce pod purpurem baldachýnu
zří v neurčité dálky zadumaně,
jak šedý krahuj z hemisféry stínů
by slétl mu na zamračené skráně...
A fanfára hřmí dál... A harfy znějí,
libycké krásky v plektra vyzvánějí
a nahoty své vyzývavou bělí
jak purpur kol by provokovat chtěly...
Plá šarlat v dálky širé bez hrází
a na horách se ohně rozhořely.
Farao přichází.
[12]