HRŮZA.
Strýci Vojtěchu Kášovi.
Noc. – Prales hluboký. – Kol ticho tak...
Roklím a skalám stojím tváří v tvář,
jež trčí do tmy jako smutný vrak...
Jak obrovité křídlo démona
mlčení padá v duši plnou hrůz
a zdrcuje ji dojmem věčnosti,
že duše, vzlétlá v nekonečnou dál,
pokorně se zas k hmotě navrací
a svíjí se tu před tím skaliskem,
pod nímž je propast – hloubka – černo – smrt...
Tajemná chvíle! Věci lidmi jsou
a lidé věcmi. – Jak by hroby teď
se měly rázem otevřít,
jak mrtvých přátelství by mělo žít!...
Kde světlo je? Kde cesta záchrany?
Jak Kain mám prchnout? Nazpět nemohu,
je možno jenom dál a dál a dál.
Já trnu hrůzou jako Orestes
před myšlenkou svou vlastní: Před smrtí!!
Jsou nohy hrůzou v místo vbodnuty,
před nímž je smrt, – a zpátky nelze jít...
Chci znáti ono velké tajemství,
jež ducha s tělem povždy spojuje,
23
bytosti s věcmi, život se smrtí,
tmu se světlem a plody s kořeny,
se smutkem radost, slzy s písněmi.
Ó hory nezlomné! Zda v bocích těch
zakleta není ona záhada?
Snad znáte vy ji, stromy staleté?
Krok činím v před a volám po světle,
však věčnost hluchá k nářkům, k šílenství.
Chci zavřít oči – v tom však hledí sem
tmy závojem dvě oči krvavé, –
chci klesnout – v tom však ruka ledová
již ramene se mého dotýká, –
své smysly ztrácím – – kdosi svírá mne,
jenž za mnou, přede mnou, i ve mně jest,
neumím jména jeho vyslovit,
neb ústa moje děsem ztrnula...
Chór přízraků teď tančí kolem mne,
jsou všecky bez masa a bez krve,
poněvadž vzešly z lůna nicoty.
A já se ptám a já se znovu ptám:
Poslové smrti, kteří hrobům svým
jste unikli, mně rcete, prosím vás:
Je život, jejž jak lidé žijeme,
exilem, trestem,trestem za hřích neznámý?
A smyje Lethe naše bolesti?
A pohltí nás hrůza Nirvány?
Či budem bloudit věčně prostorem,
jak fantómy neb jako živé sny?
Je ticho, ticho. V lese hlubokém
před děsnou propastí se probouzím,
když východ zlatit začíná již zem,zem.
24