VEČER U MOŘE.

Maryša Šárecká

VEČER U MOŘE.
Když v šedi bledne barev intensita a večer tichý v kraj se ukládá, znavená duše poklid onen vítá; – je svatvečer; je svatá nálada. V oranži stožáry se lodí kreslí i s lanovím jak řada silhouet, a kdosi v dáli jemně plíská vesly; – začíná obzor s mořem souviset. Vše velké splývá v krásu velkou jednu, by svítáním zas v barvách hýřilo, – ó duše, potápěj se moře ke dnu a k hvězdám vzleť, jež nebe vysnilo...! Ó hloubky velké! A vy hrozné výše! Ó život, jenž se mezi vámi chví! Hedvábný soumrak ovívá mne tiše, – jsem jeden atom všech těch tajemství... Příbuznost s věcmi, tvory, se vším cítím, se škeblí, hvězdou jako travinou; – ve šťastné vteřině svou věčnost chytím, když stíny hebké jdou již krajinou. 36