ÓDA TŘETÍ

ÓDA TŘETÍ Jan Hus.
Jan Hus zde byl, i Gerson, soudce jeho, a takto mluvil k mistru v onom světě: „Ó mistře Jene, zde, kde láska boží je paní jedinou, slyš slova moje! I moje srdce plálo velkou touhou po duši čisté, věřící a silné. Po shromáždění věřících, jimž není pozemským cílem sláva, ni moc světa. Po církvi nové, v níž jen Kristus vládne a tichý, pokorný jde v Jerusalém. A palmy jemu stelou prostí lidé, a není purpuru; ni lesku zlata. Má duše dobro chtěla, oči moje však ďábel zaslepil svým krutým klamem. Já myslil, že z tvých retů mluví pýcha a vzpoura satana, jenž otcem zla je. A zatím láska k lidem silná, svatá,svatá v tvém srdci byla, byla v slovech tvojích, v nichž, kazateli vznešený, Bůh mluvil, jenž přítel duší pokorných a prostých. 19 V mých chvílích smutku, zklamání a hoře na konci žití mého ubohého hořela hranice tvá, v snech mých, v bdění, neb žil jsem s tebou velkou vášeň pravdy. Pod hradem zřel jsem tebe, pod lipami jak laskavě díš: ‚PojďtePojďte, obtížení, neb občerství vás Pán.‘ A prostí lidé i matky s dětmi přicházeli k tobě. Byl’s velké světlo, hořící po věky, tvá duše byla plamen lásky boží. Po spravedlnosti jsi žíznil, mistře, jež potlačena hroznou kletbou moci. A já byl slepý, nezřel plamu toho, jenž Ducha jazykem je nesmrtelným. Ó propasti, jež mezi dušemi jste, ó víry závratné, ó klame světa!“ – „Můj bratře,“ děl Hus, „sladká je tvá moudrost, nejvyšší moudrost, jež vše vyrovnává. Mou ruku přijmi! V paprscích těch božích, v té říši jeho dobouřily vášně. A zbyla jenom silná, svatá víra v království boží, ten sen lidstva sladký. Smrt ukazuje k němu, jde s ním tiše i sestra její, krutá bolest lidská. 20 Nebolel mne tak hrozný plamen ohně, bolelo více osamění duše! Má bytost lkala v teskných zpěvech žalmů: ‚Ó Bože, Bože, proč jsi opustil mne!‘ Mé oči úsměv čekaly a slzy božího slitování v zracích lidských. A neviděl jsem jich; nad mojí hlavou neplála záře tiché, sladké hvězdy. Ó, propasti, jež dělíš srdce lidská, propasti nejhroznější lidských vášní! Mé srdce čekalo tu krásnou chvíli, a beze slunce den byl jako žalář v těch kobkách hradu. O své vlasti drahé jsem snil tam v dáli nad jezerem smutným. A čekal jsem hlas lásky. Mrtvo tělo, leč duše moje doufala přec v Pána. Ty’s přišel nyní v onom světě duší, můj příteli, a mír dal Pán mi sladký. Ó kéž by smíření to plamennými jazyky bylo možno hlásat světu! A překlenouti onu hroznou propast, jež brání lidem ruku podat bratru v bolestech, ve tmách, v dravých vášní víruvíru, a pěti píseň o království onom, 21 kde trůní Beránek a chválu pějí mu bílí starci v zkrvácených řízách, již prošli peklem žití. Ó můj bratře, je třeba nebeského srdce lidstvu. A třeba mu i nové, silné víry, neb opuštěn je Bůh a nestaví se mu kathedrály. Ó, můj Bože, sešli hlas útěchy, že národ nezahyne!“ Tu zdálo se, že zachvívá se horahora, a jako zázračný zpěv nezrozených budoucích lidí zaznívalo z hlubin tajemných lesů tichou, sladkou písní: „Ač jiní jsme, je stejný touhy žár, neb stejně chuďas je teď vyhnancem, nechť místo pyšných věží gothických,gothických pyšněji k nebi ční teď komíny, pyšnější lodi brázdí oceán! Jsou zákoutí měst, kam se nesnáší ni večer sladký, neznámý kde mír, kde ani zkomíravá naděje jak chudobka ve trávě nevzklíčí. Jsou vody otrávené, mrtvá zem a sirné páry, sazí těžký mrak, továrny černé, smutné kasárny, kde ve dne v noci leží temný dým, nehybný jak žal, jemuž zvykli jsme. 22 Továrny bdí, leč duše chorá spí – slzavá bída na všech zápražích... A přec zní tiše velká, blahá zvěst, že nebeský jas slunce patří všem! Zda přijde jaro naše? Přijde přec ta říše blaženého bratrství, kde slovo lidské božím slovem je, nechť marně přešlo celých pět set let! Kdy, Jene Huse, kráčel’s nivami a slunce hřálo stejně líbezně svým zlatým úsměvem i přes klatby. A bílá třpytící se oblaka šla klidně míru plným azurem, kdy stejně slavně plavé obilí se vlnilo a sněžně za jara rozkvetly stromy, v slávě růžové na proklatce se smály jabloně. Jak tehdy přijdou rabi k nohám tvým, neznámá vzplá jim v očích sladká zář, úžasná z retů tvých jim zazní zvěst o synu božím, zvaném člověkemčlověkem, o slávě říše boží nesmírné, o našem, našem božím království! Co kdysi slulo sladká boží říš, na retech našich slove bratrství, co slulo kdysi boží království, stejnými rythmy v nás se ozývá, jak tehdy skřivan jásá radostně a člověk, země, květy, oblaka,oblaka života píseň pějí vášnivou!“ 23