ÓDA SVATOVÁCLAVSKÁ
Vévodo země české, Václave,
ó kníže pokoje a lásky k lidem!
Hle, bílí andělé, když duše tvoje
řekla, že líto je jí krve lidské,
ti bílí andělé šli s tebou v boje,
ó, velký kníže pokoje a lásky!
Nevidím tebe v slávě krutých bitev,
nevidím tebe ve brnění jasném,
na freskách gotických však vidím tebe,
jak nosíš dříví v hvězdné, zimní noci
do chudiny chat, do příbytků nuzných –
a s tebou vchází v chyše láska boží,
Václave, slávou věnčený, ó reku,
ó, velký reku pokory a míru!
Chléb duší mystický ty dáváš lidem,
chléb požehnaný rozdáváš i tělům.
A vcházíš do vinic, a oheň révy
je jako teplo jásavé tvé duše.
Ó plamenná a tichá duše česká,
vítězi velký nad mocí a slávou!
Neb velký byl jsi v pokoře své, sílu
vyššího lidstva dal ti tvůj Bůh lásky.
37
Jdeš zkvetlou zemí českou, moudrost jeho
jde s tebou, beránek to boží, tichý,
jenž nejmocnější ze všech, který půjde
v své slávě bílé v uštvaný svět mroucí,
by v život věčný, v onen oheň jasný
svatého DuchaDucha, vešlo choré lidstvo.
Jsi živé mládí naše, vyrůstáme
v tvém jasu, v moudrosti tvé čistém slunci;
ty nejsi stařec, ale krásný jinoch,
našeho mládí symbole ty světlý!
Našeho srdce věčně věřícího
a věčně jarého i v mukách věků!
A neotvíráš rtů svých, bytost tvoje
mlčící, krásná, mluví světlem nebes!
Zářící mládče, zlatá korouhev tvá
radostně vlaje v písni jarních vichrů!
Tvá přilba v slunci plane a tvář tvoje
je sladká jako úsměv ztraceného,
dávného ráje. Nezní píseň zkázy;
s tvým ořem krásným, mohutným a moudrým
jde jásot štěstí, který provází tě,
a tichá myšlenka i hudba sladká
v nebeských, slavných rythmech. Tobě pějí
nejkrasší píseň nezlomená srdce.
38
Ty mlčelivý vítězi, jenž velkým
mystickým smyslem jsi všech dějin našich,
Mučeník, Vítěz, Světec! Umíraje,
měl’s na rtech sladké slovo: „Odpuštění!“
Pros za nás Ducha svatého, ó kníže,
ne za slávu, leč za nesmírné jasno
plamenných, šťastných duší. Dej, ať proudí
a šumí, zpívá, tvoří, slavně vlaje
s vítěznou výmluvností mořem velkým
lidského nitra velká tvoje hymna,
v níž není marných slov, leč chorál boží
je v písni tvé: „Kyrie elejson!“
Pokorná, slavná, vítězná i sladká
je tvoje píseň z hlubin duše české.
A země Česká musí kolem tebe
být slunná, kvetoucí v svých bílých květech.
A korouhev tvá musí plesně vláti
pod modrým nebem, na němž oblak svítí.
Nemáme Apollina svého, kníže,
krutého příliš, příliš žárlivého,
slunce a písní boha. Máme tebe,
jenž nejsi jako blesk, leč jako vesna,
líbezná, tichá vesna. Silná vesna
s písní svých vichrů, vůněmi a sluncem.
39
Na bolest naši odpověď v tvých očích
odpověď velká je, my rozumíme,
že jako nezahyne věčné mládí,
že jako vracívá se vesna znovu,
po bouřích nejlítějších navrátí se
ve hvězdné záři zjev tvůj, mládče světlý!
Neb s námi jsi. A „Nedej zahynouti!“
je píseň víry nesmrtelné, kníže,
ó srdce srdcí Čechů, v slávě boží
plameni jasný trpícího lidstva!
40