PROMETHEOVSKÝ MOTIV
Jaké jsou hříchy tvé, ó ty, jež připoutána,
jak Prometheus k osudné své skále,
a spáry dravce bez milosti krutě rvána
o slavném konci muk sníš neustále?
Je hříchem snad, že z kalichu jsi sílu pila
v době svých bolů, hrdinství i slávy
a hrdě potupnou smrt mučeníka mstila,
jenž slovem lásky k pravdě vedl davy?
Anebo to, že hájila jsi svatou víru,
již úcta předků v srdce vložila ti,
a v jejím jménu zpívala svou píseň míru
a v jejím jménu šla i umírati!
Je hříchem mocné nadšení tvé velké doby,
jež práva srdce bránilo i půdy,
anebo čisté plameny té tiché zloby,
z nichž vyšleh’ náhle oheň pomsty rudý?
Či pláč tvé bídy, jenž zní věků mrtvých tichem,
o skálu odráží se a zas zmírá,
je hrozným, tajemným a dědičným tím hříchem,
pro který orel útroby ti sžírá?
Již vyrval víru tvoji, zvyky, předků dary
a sílu zlomil v nerovném tom sporu,
jen srdce své braň dále před orlími spáry,
by nevyrvaly z něho výkřik vzdoru!
47