ELEGIE NA ČESKÉM JIHU
„Pracujme a mějme se více rádi!“
Ad. Heyduk.
Nejsou slova skvělá, zkvetlá, rozechvělá,
ale moudrost sladká, jak by národ žil;
cítím, síla roste v moudrosti té prosté:
v práci jen a v lásce národa je cíl.
Na českém zde jihu, mír kde žití tíhu
překonává tichým, vroucím nadšením,
u lesního kříže, Bohu lásky blíže
člověk pod tím nebem žije s zvroucněním.
Jsme snad chudí, malí; věkovité žaly
učily nás příliš, příliš trpěti –
útěchou však dýchá rosa nebes tichá,
síla duše tvůrčí roste v rozpětí.
V nejtemnější noci jiné, vyšší moci
síla rostla v nás a krásně zkvétala,
nevítězí meči, je jak ten, jenž klečí,
jehož duše v ráje boží vzlétala.
Pod tou klenbou zlatou, slunce jasem vzňatou
ve tišinách lesních, kde pták zatíká,
ve svatyni jeho, Boha laskavéholaskavého,
modlitba ta čistá nebe proniká.
Modlitba ta vroucí, moudrost nehynoucí,
velké poselství to mluví k člověku,
skřivánčí jak zpěvy, v nichž se lidem zjeví
radost duše volné stejná od věků.
55
Žijem v bouřné době, v lidstva kruté zlobě,
na obzoru temném blesky šlehají –
ale v zkázy hřmění slyšet ptáků pění,
v nesmrtelnou krásu oni doufají,
kteří jak Ty pěli, jejichž život celý
hymnou sladkou Bohu prosté krásy byl,
jenž dal srdce něžné, rozsel květy sněžné,
který jenom láskou lidstvo vykoupil.
56