VŮNĚ DOMOVA.

VUNĚVŮNĚ DOMOVA.
Je v životě jak v lese malá tůně, k níž často zabloudí můj krok; z ní stoupá sladká a vždy svěží vůně, a stejnou zřím ji rok jak rok. Ač hluboká je, přece vidím ke dnu a náhle zrak se zarazí, když zcela z blízka do ní s výše shlédnu, v ní spatřím známé obrazy. Tu milé tváře děda svého, báby, jak v hlati zrcadla tam zřím, a vůně dál mne ve hloub jasnou vábí, že skokem v ni se ponořím! Kde ocitám se? V říši Vodníkově? Zní všude kol mne známý smích... Svůj vlastní hlas tu slyším v každém slově, jsem v kruhu mrtvých přátel svých! Dál hlouběji se ponořuji v tůni, dál vidiny se zjevují, a v srdci cítím hojivou tu vůni, již na dně jejím vdechuji. 11 Je to jak omamné by rostly květy v tvém lůně, vodní prostore! Toť vůně, která nevyprchá léty, jak vůně růží z Lahore! Několik kapek vezmu do flakonu, jejž nosit chci jak talisman, bych na srdci vždy měla vůni onu, ten nehynoucích květů van... A může flakon ten se s výše sřítit, jej rozbít ruka surová, i ve střepech tě bude srdce cítit, ó, sladká vůně domova! 12