VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA.

VZÁCNÁ NÁVŠTĚVA. (Památce svého děda Václava Proška.)
Přišla ke mně na návštěvu, objala mne teplou ručkou, do očí se zadívala hluboce. Dívala se jako někdo, jenž se plavil za oceán, kde žil dlouho, dlouho, dlouho, bez přátel. Když se vrátil, nepoznává svojich drahých, ani oni nejbližšího svého poznat nemohou. Tak se dívala mi v oči návštěva má nečekaná, až jsem poznala přec – sebe, Dětství své... Děvčátko mi vyskočilo na klín a mne za krk chytlo, jak jsem dělávala otci, mamince. 13 Do vlasů mi ručkou vjelo, hladilo mne po mé tváři, – vrátila se mého žití Pohádka!... Oživují draci, víly, bývalé mé přítelkyně, hastrman se zas tak šklebí – pitvorně. Stuartka zas smutná, bílá, bojovná též Orleánská, vyzývají dětské srdce k účasti... Nad knížkou se opět chýlím... Nad obrázky, rytinami, copatých a pudrovaných panáčků... Nade mnou pak usměvavý dědeček se něžně sklání, dobrácky mně vysvětluje minulost... Lidé v knize, – nade knihou hlavička má zadumaná, – nade mnou pak milý, sladký dědeček... Jaký obraz! Jak čas letí! Jedna generace druhou a tu druhou třetí, čtvrtá vystřídá... 14 Nežli myslí proletěly všechny dojmy mého mládí, – zmizel host můj, moje milé děvčátko... Jak mi prchlo? Jak jen prchlo? Ohlížím se, zda mi něco nenechalo přece aspoň památkou... Nalézám už! – Velké slzy!! „Na neshledanou“ mi praví... Pláči marně: Vrať se, žití Pohádko! 15