MODLITBIČKY.

MODLITBIČKY.
Mé modlitbičky, nalézám vás hladké, bílé, jak k svátku svému jsem vás kdysi obdržela, snad lpějí na vás dosud drahé dětské chvíle, a proto ráda bych z vás modlit se zas chtěla. Z vás modlit se – toť klečet ve chrámovém stínu a šeptat tiše prostičká ta vaše slova, a vzlétat nad klenbu až k ráji cherubínů, kde vítá Panny tvář a láska Ježíšova. A slyšet sladké zpěvy andělských těch chórů, zřít palmy míru vlát a tančit andělíčky, a dlíti v kruhu nesmrtelných oněch tvorů, ó, hle, co četla jsem z vás, moje modlitbičky! Když ve prachu jsem zase nalezla vás bílé nyní, chci znovu vzlétnout ve vysněné ony kraje, chci, aby zpívali mi zase serafíni, chci otevřít si modlitbou svou brány ráje! Však proč má duše pomalu tak k výši vzlétá, proč nevítá ji milý, sladký pohled Panny? Proč nezří svět, jejž vysnila kdys osmiletá? Jsou zavřeny snad před ní navždy rajské brány? 22 Již nemá křídel, která dříve ji tam nesla před božský trůn a v hravé tlupy andělíčků, čím výše chtěla vzlétnouti, tím hloubej’ klesla, a marně šeptají rty svoji modlitbičku. A chladně v rukou spočíváte, modlitbičky, ač ráda tak bych z vás se modlit chtěla, však dětské sny mé ulétly jak vlaštovičky a modlitbu svou jsem již dávno zapomněla. 23