DĚTSTVÍ.

Maryša Šárecká

DĚTSTVÍ.
Na cestě, kudy chodila jsem do školy, kde zdi mne znají, dlažba, stromů vrcholy, kde vstříc vše usmívá se na tě – kde každý paprsek, jenž hraje po kamenikameni, v sen jakýs růžový se mládí mého mění – zde, dětství mé, jsem potkala tě. Tu k srdci sladkými jsi slovy mluvilo, mých dávno pohřbených chvil ohlas budilo, že cestou tou jsem chodívala, kdy zraky čisty byly, vše svou rosu mělo a v jitra růžových se paprscích mně chvělo – mé dětství, zas jsem v tvář ti stála. Své růže mělo’s, Narciska jak z pohádek, svůj oheň, jabloněk květ, stříbro živých řek, i píseň, školačka již zpívá – ty radosti své nevinné i malé boly, své tóny rozjásané luhů, lesů, polí, i azur, v nějž se zrak můj dívá. A náhle ve zraku tvém vidím perliti se slzy, dětství mé... Ó rci, co vadí ti, bys vyprávělo mi své zkazky? Ty mlčíš, vidino má živá, tiše, sladce – co pudí tě, že mizíš mi, jak ve pohádce? Je to snad úsměv první lásky? 34 Tak smutně kyneš mi a mlčky odcházíš, mé dětství, zadržeti nemohu tě již, je náhle mezi námi cosi – Je údolí slz to, či zářný život jiný? Je konec tvého království, jdou žár, chlad, stíny. Ó vím, proč navždy odešlo jsi! 35

Básně v knize Vůně domova: