IDYLLA OD JEZERA NEMI

IDYLLA OD JEZERA NEMI
Par nočních spěch už po albánských svazích vál z příkré hloubky, míjel vodstva tůni, leč piniový háj stál v pevných tazích při nízkém, sirném pruhu od výsluní. Květ agav obří taky čněl v tom pasu a ukazoval prstem, kudy proudí vzduch teplý, a kde měsíc v matném jasu od večernice první úsměv loudí. To byla chvíle, kdy hlas denní střídá se s nočním, kdy se oba pozorují, ten začít nechce, onen ještě zvídá, zda ve všech srdcích vzpomínky naň bují. V tu dobu sličná učitelka vedla roj pestrých dívek cestou nad jezerem; zrak její též jak jezerní tůň zšedlá kýs jícen sopky utlumil svým šerem, a ptá se, nač ty mlčení jsou chvíle, ty ustavičně k smrti konejšící, když jenom chtít, a oheň šleh’ by v síle, zář krásnější nad samu večernici. Jí zatím děti zpívat chtěly k citu. Přes dvacet dívek čítal zástup celý, na božské Hory připomínaly tu, když učitelku v tanci obtáčely. 28 Jich nevnímá, jen stojí shovívavá a všecky Hory jsou jí malicherné, zpěv nepějí, jak jí se o něm zdává, když přimhuřuje oči leskle černé. 29