PAMÁTCE HUSOVĚ.
(Proslov.)
Tam v dálné končině, na šumném břehu Rýna,
hranice v krvavou se rozplynula zář,
v plamenů záplavě tam zmizela nám na vždy,
Tvá, Jene Veliký, tak tichá, mírná tvář.
Tvé oko uhaslo a popel do vln hozen,
a na vždy umlkl již hřímavý Tvůj hlas.
Však plápol hranice, v níž zhynul jsi jak fénix,
ten, Mistře z Husince, ten nikdy neuhas’.
Do srdcí Husitů šleh’ ohnivým svým žárem –
a tryskal plameny z klášterů chmurných hnízd,
rozjásal nadšenou jich písní širé kraje
a v cepů palcátů se vtělil ostrý hvizd.
Pak uhas’ na chvíli. – Ne! ztlumil jenom plamy
a popel chabosti se v srdce české vkrad’,
a zdálo se, že na vždy již opuštěn jest, Jene,
Tvé pravdy hlásané tak mocný kdysi hrad.
Však nebyl opuštěn – v nás jiskra jenom spala
z Tvé, Jene, hranice – ji vichru vzbudil dech,
a dnes již na novo se žár ten šíří valem
krvavou záplavou po celém kraji Čech.
On v srdci šlehá nám, ze skrání ohněm sálá
a v lebce nadšené nám hárá víc a víc,
a duší táhne nám již ohlas starých bojů,
sbořených klášterů a zápach shaslých svíc.
Ó, Jene veliký v svém svatém utrpení!
Tys’ stal se hvězdou nám! Ty povedeš nás dál!
My půjdem za Tebou! My půjdem k Spraved’nosti
a k Lásce k ubohým, kams’ z hranice nás zval.
8
Ta rudá hranice nechť na cestu nám svítí:
my jdeme k vítězství a v nové boje již –,
a prapor Tvůj, jenž kles’, my pevnou paží zvednem
a k nebi modrému ho povzneseme výš!
Jest bílý jako sníh a rudý pruh jest na něm –
Toť, Jene, prapor náš! Nuž – s námi v boj již spěj,
krvavou záplavou nás do zápasů krutých
z Kostnice vzdálené – ó JeneJene, provázej!