MRTVÁ LÁSKA...
Mým srdcem chudým vanou vzdechy svic,
a ze všech koutů smutek na mne hledí –
a duší táhnou volně vzpomínky
jak dávných mrtvých přízrakové bledí.
A na bělostném lůžku spočívá,
tak útlá, něžná, jak květ bílých růží,
má snivá láska, jež mi zemřela
a k stínům vzpomínek se bledých druží.
Já okno v srdci tiše otevru,
jak činíme, když kdos nám umřel milýmilý,
a stíny citů v srdci vyvolám,
by svíce v hlavách mrtvé rozsvítily.
V své struny sáhnu rukou rozchvělou,
by umíráčkem smutným tiše lkalylkaly,
a víly z hlubin duše vylákám,
by nad mou mrtvou láskou naříkaly.
Pak v bolu tichém k mrtvé usednu
a ptákům budu vyprávět svou zkazku
o zašlém štěstí... S nimi vzpomínat
si budu stále na svou mrtvou lásku.
5