Leknín.
Marné moje naděje,
štěstí voda odplavila, –
zmizí, kam se poděje,
vše to krásné, jež jsem si přála?
Vody plynou různými směry,
spějí rychle v dálný svět,
vlaží luhy mezi skalisky a bory
a občerstvují něžný jara květ.
27
Květ můj ale žije na jich hladině,
sličnost má, toť její chlouba,
mně netřeba žít na planině,
kde srdce mé děsila by samota. –
Tu přišla bouře z nenadání,
čímž náhle zmařen život květiny,
vše marné bylo její vypínání,
z krásného květu nezůstal lístek jediný.
Ten zbytek života potopil se navždy,
voda přijala jej v náruč svou,
slunce jasné neshlédne již nikdy
květ naděje – jen touhu zmařenou.
Zmizí mládí, zvadne krása, –
jen nevydej srdce své nemožnosti,
duše tvá je pouze spása,
jež touží po blahé budoucnosti.
Svět trvá pro tebe krátkou jen dobu,
však dosti lze v něm krás všech užíti,
pročež odstraň bezcennou tu zlobu,
bys mohl vznešenější život hájiti.
Není v světě nic krásnějšího
a cennějšího nad život tvůj,
hleď, bys jej poznal a křehkosti všeho,
ty ale vždy na místě pravém stůj.
28