Kosatec.
Pouze ty mně vrátit můžeš
klid mého srdce ztracený, –
jednáním tvým se ničeho nedomůžeš,
dokud bych neměl svůj slib vrácený.
Obelstilas život můj mladý,
úsměv tvůj byl samý klam,
k úskoku použilas mé nálady
a pak jsi zakázala cestu k vám.
Nyní vidíš můj život zlomený,
cit v tobě se dosud neujal,
moje úmysly navždy jsou zmámeny,
ni jediný okamžik naděje mi nepodal.
Proč tvá ústa lež mluvila,
když lichotila srdci mému malebně,
k vyznání lásky jsi mne donutila,
pak jsi mne odhodila potupně. –
Kosatec má květ zdivočelý,
jemuž tvé srdce rovné jest,
marně se mé touhy kol tebe otáčely,
já však tím ztrácím svoji čest.
Co jsi provedla srdci mému,
nemůže tobě duše odpustit,
nyní mám ukojiti bolest nitru svému
a k zapomenutí lásku tvoji odsoudit.
29
Neztrácím však ničeho v tomto boji,
srdce mé snad záhy utichne
a vzpomínka, jež s tebou mne pojí,
zanikne – život můj si oddychne.
Měsíc se ztratil v dálný svět,
s ním zapadly i moje naděje,
věrnost moji odmění klidu květ
a slunéčko se zase na mne usměje.