LESEM OVĚNČENY...

Irma Geisslová

LESEM OVĚNČENY...
Lesem ověnčeny v mračna díváte se, štíhlá borovice nad vámi se třese, lkajících tlum kání spěchá k vám, o skály! krouží nad vámi a zase letí v dáli. Vidím vás se mračit, zelenat i skvěti, křídlo záplavy když ku západu letí, a cos jako úsměv zlatí vaše čela, na něž motýlem má píseň zaletěla. VídámVídám, nad vámi jak černá chmura visí, před ní nezachví se pustý balvan lysý, do ní s výtkou čníte v jehlanů svých hrotě, jako kdysi k nebi kříž tam na Golgotě. [21] Zdá se mi, že tento klid váš němý, věčný není odvěký, snad hvězdný pás ten mléčný často v pusté noci na boj šeřil tiše vaší žulové a pískovcové říše. Velký mír jen vládne po veliké bouři... předtuchy a smutek v duši mé se chmouří – co vás rozrylo, co tíží tesy sklané, skály mlčelivé, skály milované!? 22