NA LORETĚ.

Irma Geisslová

NA LORETĚ.
Jdu hájem jako myšlénkami, strom každý jiný jak ta přání... vrch stoupá; smrček smaragdový sem tam svou sněť až k zemi sklání, a růže – rozkoš oka mého, cos tají v sobě nábožného na Loretě. Bor s doubím listnatým se střídá – chrám němý s jiným, plným vzdechů, však kdo chce poznat božstva blízkosť, ať míří mezi břízy v spěchu, 148 jež pokojně tu, v míru sídlí jak andělové bělokřídlí na Loretě. Ty štíhlé mramorové sloupky bříz vysokých svou bělí svítí, a v klenbě snivě zelenavé šum něžný neustává zníti; to modlitba je, lásky chvění a nejtklivější roztoužení na Loretě. Toť bájka ze stříbra je tkaná, toť pohádečka z bílé záře, již šeptaly mi chvějné lístky, mně, utonulé v třpytné páře, kdy hlava zpita, rozesnělározesnělá, zda bdí či dřímádřímá, nevěděla – na Loretě. Já chtěla bych vám opakovať tu pohádku, však melodie mé písně není jemna dosti, ta jenom v listech bříz se kryje 149 a bohu milým zvučí díkem – tam pod omšeným kostelíkem na Loretě.