PAMÁTCE PADLÝCH.

PAMÁTCE PADLÝCH. (Ku dni 29. června 1886/1866.)
Žel věčný obětí, jež moc v tůň zkázy štvala, když války litice své vášně rozpoutala nad naším krajem! Proč vlastním zákonem si lidstvo připomíná, že víra ve štěstí tvář světa – smíchem zrývá, že pro žně smrti zrajem!? Jen kámen omšený, kříž větrem nachýlený, dnům pozdním zvěstuje, že v rubáš nevhaleny i rakve prosty sem spousty mrtvých těl kdys zahrabány tiše, kam žádné nestlány v hran zvučné, smutné pýše myrt letorosty, – 150 kam smutkem skláněl se jen kavek oblak černý, když od skal Prachovských se vydal v bezesměrný let širým polem, jen západ krvavé své růže pro ně ztrácel, a střelba hlahol svůj, než v dáli doburácel, klet divým bolem. – Ten bezejmenný hrob... ó, kterak mluví k duši! Jak trpce žaluje, jak v svědomí nám buší, nám dětem doby, že v dáli, ve hvězdách sen hasne o pokroku, když spory řešíme jen bídou dlouhých roků a smrtí – hroby! Proč padli? proč ten pláč pro syna, pro přítele? ach, bylo poslechnouť jim hlasu velitele... nic víc, nic méně. O jaký chudý los! Pal v ráně, žhavé vření, a sklesnout ochable a zemřít bez nadšení, jen unaveně... Ó spěte klidně již! Neschopen zapomnění, kdo v lásce choval vás, – a cizích želeť není. 151 Ať dešť vám světí a západ krvavý dál věnčí kámen bílý, dál kavky prachovské ať lkají tu a kvílíkvílí, když polem letí!... 152