V LIPÁCH JIČÍNSKÝCH.

V LIPÁCH JIČÍNSKÝCH.
Lip koruny tak snivou věstí šumí, že z okouzlených ňader vane vzdech, ba, že duch, smířen se života rumy, se blahem chví jak rosa v lupenech. Ó listí, vánku, ptáci šveholící, zdaž dobrem to anebo zkáza je, když uchvácen duch illusí se skvící? zdaž nezbudí se zničen, zoufaje? – Den pozdrav ještě zemi odesýlá v tom bledězlatém čistém růměnci tam na obzoru, kde se rozestýlá skal Prachovských lem polou u věnci. [155] Jak luzný večer! zrovna dýše touhou – tak nevýslovný, božský – do slova! – Ó jak mi bude, až tak zimou dlouhou skal obrys skryjou mračna sněhová! ––––––––– Ční z lesa Bradlec vábný, přemalebný, a v modrém plášti Kumburk nejblíže, toť večerní dvě tiché modlitebny, kdež zbožněji mi nežli u kříže. I vznáším nad ně k výším touhu vroucí, ať v píseň mou svit krás těch ukane, ať jediný jen lístek nevadnoucí kol ovinu, než noc má nastane! 156