AGONIE
Děsný úder jako blesk u srdce. Padám do předpeklí,
kolkolem hltá mne noc. Ať na kdejakou bránu chci bíti,
ni nejslabší ozvuk; zpívám, neslyším melodie,
nejslabší ozvuk ni sten,
jsem duše bez tíhy a váhy,
jsem pouhopouhá mátoha jen,
jsem utracen.
Chci volat o pomoc, chci plakat, chci se modlit,
na jedné myšlence vteřinu chci prodlít,
nic na plat, jen a jen
ku předu jako směť jsem unášen
ven a ven,
zírám, leč nevidím, vydám hlas, neslyším,
jako hrst sněhu rozplývám se v slunci,
třesu se v mrazu jak list, jenž neváží ni unci,
ze všeho na světě, co zbylo mi,
je mrazivě jasné vědomí:
jsem vratký člun, jenž se utrh’ od břehu,
jsem pohřební rakev, jež vržena do žehužehu,
a co hlava mi hoří v tropickém žáružáru,
ostatní tělo mi zamrzá v led –
v gotickém portiku zcela nah ležím,
27
vařím a peku se, prším a sněžím,
obklopen se všech stran, v zadu i zpředu
obrazy syčících hadů a jedů,
jež se mi vinou arteriemi.
Až z toho k smrti hnusno je mi.
A v té nejvyšší tísni – říci se to stydím,
tvůj obnažený prs tělesně napjat vidím.
Pryč, agonie! Budu žíti!
28