PÍSEŇ ŽEBRÁKOVA
První břesk žlutého rána... a já bloudím saharou domů
šedivých, žlutých a bledých, jak hýřilové
vyspávající, promenádami opuštěnými, na nichž
drnčí nákladní vozy, uličkami křivolakými, v jichž
vratech pozdní milenci se loučí s lacinými milenkami.
Kvapíme v jednotném tempu
oblakem rána: já, lampáři a mlékařští psíci,
ambulance, průvodčí vlaků, stráž, pekaři, opilí hráči,
jako předběžci velkého pulsu, jímž ožije za krátkou chvíli
veleměsto. Ó chvála ti, ráno, mé ráno,
úsvite kolorovaný barvami procitajícími,
věčný počátku útrap, věčný návrate banální básně,
bědné a krásné, špinavé a zlaté: života básně.
Vůdče můj! Milenče! Ráno tobě jásá má chvála.
Souhrn ubohých věcí vracíš mi v zázračném světle:
nemocnice se slepými okny a s vestibuly přeplněnými
od mrzáků zkřivených se usmívají a vítají mne. Zdrávy buďte!
Dvory kasárenské, na nichž se za povelů myjí
rekruti polonazí za hlučného zmatku a hvizdu,
v ostrém křiku polnice! Švadlenky pospíchající,
koketní a bledé, Madony souchotinářské se zlatým smíchem!
59
A vy, půlnoční hvězdy, milovnice žluté, přeludy krčem,
demaskované pod laciným pudrem, jež zvete mne gestem!
Celuji vás a líbám, mé princezny rána, jichž nechci, sám nechtěn!
A pak na konci města, zázraku světla,
tekoucí přelude, řeko, druhdy matná a všední,
nyní jak víno šumící, šupinatá v tisíci svitech,
kterou jak na horách líchu deptají krutě a ryjí,
hloubí a orají hrubí pískaři s veselou písní.
Denní vesmíre můj, soulade osvětlovaný
mým pohnutým srdcem, jež kdysi se vzpíralo, štkajíc:
svíjím tě jak děvčátko malé a spojuji nyní tě rád
věnec pomněnek v souzvuk, úsměv a odvěčný řád.
60