Ó, tiché, vzdušné zjevení...

Rudolf Richard Hofmeister

Ó, tiché, vzdušné zjevení...
OÓ, tiché, vzdušné zjevení, jež v měkkou duši mou se skláníš čarném ve snění přeludem, vidinou – Ó bohyně, jež prochvíváš mne jako lyry ton – ty, která něhou lásky pláš v mých elegií ston – A v hloubku duše snů a tuch mi házíš plnou hrst,hrst jak požehnání svého Bůh v niv květných kyprou prsť – Ó sestro duše, která dlíš v oblačných výšinách, zda také o mém bolu víšvíš, o stesku mém a snách – Zda touhu moji hynoucí a naděj moji znáš a zdaž ty, něhou slynoucíslynoucí, nad bídou mojí lkáš? 22 Ó vyslyš prosbu jedinou, jíž k tobě, snivá, mám, než naděje mé pohynou, než v oběť padnu tmám – Ó ukoj tužbu horoucí a snes v mou smutnou hruď žár lásky planoucí a strážcem jejím buď! 23