Nechvěj se, nechvěj...
Stín velký s nebe padá, padá,
hle, tmí se lada
a zádumčivý větru van
lká hnán a štván,
v šum tichý klasné moře
dme po obzoře
a lesem táhne smutný hluk,hluk
jak marný zvuk
těch, kteří klesají...
A stín jen padá, padá, padá,
až tmí se lada...
Nechvěj se, nechvěj, u mne buď,
a na mou hruď
skloň hlavu v utišení
a slyš mé snění.
Jsa dítě, ve blahých snách mládí
jsem o tě s divou touhou snil
a s lící odhaloval kradí
běloučký závoj bájných vil,
s posvátnou úctou, tajnou bázní,
ti zřel ve vzdušný obličej,
kdy srdce plno bylo strázní
a v duši tkvěla beznaděj...
72
Stín temný padá, padá,
už tmí se lada,
a do duše se přívalem
proud upomínek skládá.
Nechvěj se, nechvěj, u mne buď
a na mou hruď
skloň hlavu v rozechvění
a slyš mé snění.
Štván cizinou jak jelen lesem,
kdy v duši krutý boj jsem ved’,
ve chvilkách klidu s tichým plesem
jsem k tobě šeptal v snách a bled,
a zjev tvůj, snů mých rouškou halen,
tok slzí vyloudil mi prvý,
pohnutím, touhou, z podobrví –
leč i ten předtuchou byl kalen...
Stín černý padá, padá,
už tmí se lada,
číms neznámým a bolestným
se plní duše mladá,mladá.
Nechvěj se, nechvěj, u mněmne buď
a na mou hruď
skloň hlavu k uděšení
a slyš mé snění.
I já kdys věřil v pravdu, právo,
však krutě byl jsem vyléčen,
a místo soucitu mi dravo
rván z duše ideál i sen,
73
leč zplálo obé nestřísněno
zas v duši mi hvězd tisíce
a s nimi láska a tvé jméno,
má tichá, něžná světice!
Stín černý padá, padá, padá,
už tmí se lada,
les temný zvěstí děsivou
lká v srdce mladá,
a stín jen padá, padá, padá,
už zatměla se lada...
Nechvěj se, nechvěj, u mne buď
a na mou hruď
skloň hlavu z uděšení
a slyš mé snění.
I mému osudu jitřenka svitla,
tož tebou, dítě zlatých dum,
jež v chmurách snů mých náhle’s kmitla
se jako paprsk v žití rum...
Jak sladký v náruči tvé malé
mi kyne život blah a tich,
ó, nech mne sníti ještě dále
v přívalu černých vlasů tvých!
Hle, stín již mizí, mizí
a den jak zlato ryzí
již nad koruny stromů vstává
a vstříc nám mává...
Raduj se, raduj, u mne buď
a na mou hruď
skloň hlavu ke snů spjetí
mně do objetí!
74
Hleď, mizí stín – ha – běda!
tvář tvoje sněhem bleda
a stín ten děsný sklání
se do tvých skrání,
již zřím ho na tvém čele –
i oči tvé jsou stmělé...!
Ó běda – kol zas šero, šero –
neštěstí jde i s tebou, snů mých dcero!
1892.
75