BULAČINA.
Zdráva buď na stokrát,
řeči stará;
hlahole našich chat,
písni jara,
prostičké nářečí
babiččino,
zdraví tě tvé dítě,
bulačino!
Když mě máť vinula
doma v plénky,
ty jsi je měnila
v hedbáv tenký,
ani ne v hedbávíhedbáví,
v pavučinu –
proto ji milujimiluji,
bulačinu.
5
Při mně jsi stávala
nad kolébkou,
do ní jsi stlávala
píseň hebkou,
proto se potěším,
odpočinu,
slyším-li na chvíli
bulačinu.
Vidím, ač nejasně,
vidím znova,
v ústa jak kladla’s mně
první slova,
proto též nemluvím
řečí jinou
raději, než svojí
bulačinou.
Jak matka hrávala’s
vždycky se mnou,
pozděj mě brávalas
v náruč jemnou,
nesla v les, na pole,
na lučiny –
proto jsem dítětem
bulačiny.
Když pak jsem povyrost’,
do školy šel,
pohádek, dějin stkvost
v ní jsem slyšel,
6
jiná řeč proto je
neúčinna,
lehce však kalí zrak
bulačina.
Ke mně se tulila.
dala zdraví,
v srdce mé ukryla
klenot pravý:
z duše kdys na jaře
s linduščinou
vytryská píseňka
bulačinou.
Často teď bývává
,„hejtou„hejtou“ u mně,
v čelo mě líbává,
šeptá dumně:
„Tobě huž nastává
doba činů,
chlapče můj, vždy miluj
bulačinu!“
Jak bych tě neměl rád,
řeči stará?
Hlahole našich chat,
písni jara,
prostičké nářečí
babiččino,
zdraví tě tvé dítě,
bulačino!
7