PLÁNĚ.
Stojí hu nás planý stromy,
stojí hu nás na louce,
v lítě je tu perou hromy,
vichor v zimním palouce.
Nespočítáš – věř mi – hanihani,
v kerou kolik slítlo ran,
na vrchu šak v každý pláni
přece hnízdo černejch vran.
Rozedřená s mechem kůra
místy jenom kryje kmen,
smutně chřestí suchá hůra,
bez listu to suky jen.
Do ví, co se pláním stálo,
zasáh je duch Mořeny,
zdravejch už tu tuze málomálo,
hynou vrch i kořeny.
26
„My je přece máme rádi,
necháme si je tu stát,
dyť sou naší kamerádi!“
říkal starej Podestát. –
Neštěstím to bulo pro ně...
Jednou – svatým po Jáně,
přijí-li si pancký koně
na podniví pro pláně.
Lekly se jich černý vrány,
létly k lesům na Díly,
pláně buly porouhány,
vrány v lese sedíly.
Vzpomínaly na Kozinu:
dvě stě let to teprve,
pro lípu – jak pro křovinu –
s pány rval se do krve.
Krákoral pak havran vráně:
„Sou to divný Chodáci –
sou huž jako tuty pláněpláně,
sou huž teky – chudáci.“
27