MORAVA.
Noc chladná je, sníh do dálky se leskne.
Je píseň řeky ledem spoutána.
Nekyne ani hvězdy světlo teskné
a daleko je, tuším, do rána.
Šedivě leží nebe plocha šírá
nad zadumanou krásou krajiny.
Na obzoru, jak ruka, která svírá,
se nepřátelské týčí komíny.
Nějaký upír ssaje lidu píli
a po městech řeč cizí hlaholí.
Bezmocně hlava ke hrudi se chýlí,
jsou přistřižena křídla sokolí.
Vyznívá hořce písní svěží nota,
i radost je tu jaksi tesklivá.
Žije se tady v dálce od života,
podivný závoj věci přikrývá.
Písničku smutnou pozdní chodec hude:
Zda naše klasy jednou uzrají?
29
Továren cizích oči zlé a rudé
vítězně dívají se po kraji.
Leč ztuhne přece měkký obsah klasů.
Spí v zemi tolik síly původní,
že oněmí svět celý v náhlém žasu,
až rozleje se vůkol povodní.
Já čekám bouři, která spící vzbudí,
já čekám čin, jenž pouta rozlomí.
By v strnulé a unavené hrudi
ožilo mrtvé sebevědomí.
By povstala zas hrdost ušlapaná,
by nepřátelské klesly komíny.
By svaté slunce radostného rána
zlíbalo smutnou krásu krajiny.
30