CHODEC

CHODEC
Hlubokým tichem kvetla jara, družně veselil se srdcí kruh, šumělo klidně moře národů. Šel mlčky, zahalen v plášť sebe. Pak miliony stejnobarvých figur šílely bez příčin; zem, těsto krvavé; v řevu nestvůr řítila se města. Chudí mocně dobývali skyvu; lepší sudbu nezrozencům svým; z nenávisti ryžovali štěstí. 5 I tu jen sebe cítil, sobecký; v své vlastní hlubiny se hrouže to zdání měl, že povždy bled svým jsoucnem by měl býti ret, v naslouchání věčným tmám. Černá silhouetta proti hvězdné noci neví, zdali půjde – jde – šla dnes nebo tisícletí před večerem dnešním praprahorním krajem Lemurie či zda v budoucnu svou chůzí zatmívá jinak seskupená souhvězdí. 6