VES

Hermor Lilia

VES
Znaven spočívaje, do vsi nahlížím, v brav shluklý, křivolace zbrázděný. Těžkopádné rysy věže, bíle svítící, s cibulí prostoduchou, praví: „Nehleď na mne; ne pro tebe stojím dlouho v tomto koutku hor; ale pro ty, jež má křtitelnice vzbouzí, kdo, část své hroudy, tráví prostý věk v zahradách zhoustlých, s nimi stárnoucích, kdo při mém zvonku mrou, v mém stínu tlí. Tys jen poutník, bez kaple a rovu.“ Ne, nemám pravdu, cizím pohledem ruše dobré stádo starých střech. Jen je-li v sebe stulen, teple dýše mír. 11