ČEKÁNÍ

ČEKÁNÍ
V hlubokém žlebu divoženka říčka hučí a ječí peřejemi pěn. Tři hodiny zde tedy budu dlít. Stráň jedna tmí se příkrým černým lesem; je strnulá; kdo lépe pohledí, smrk ve výši se kývá velmi zdlouha, by žil co nejdéle své trvání. Po druhé stráni, stejně příkré, padá slap chudých rolí, k němu přilepena chudá hnízda hnědých chaloupek; jich bílé pruhy sotvy prosvitají zpod nahrbených, černých jabloní, pod nimiž důvěrné a staré šero vše bytí mírní. Prostá zábradlí kol cestiček jak římsy kolem střechy. Tak život svůj zde v neznámosti žít! Od svého zrození až ke dni smrti nic neuzřít než toto údolí! Ten bosý hošík být, jenž jarým hláskem od prahu práchnivého natrhl vzduch syrový; jenž běží s dětmi k studni pro černočirou vodu. Dětství své mít provanuto šumem jabloní, včel horských bzučením a vůní smol a oči plny květů z lučin visutých. 20 Pak dobrý hoch, jenž tušit počíná tu všeho záhadnost, když prvně oře své šikmé, kamenité políčko, kde tvrdý vítr prsť mu unáší a krutá bystřeň dolů strhává. Děvče poznat, krkonošku silnou, jizeranku jemnou, důvtipnou, pevných tahů, probudilých očí a srdce čistého. S ní založit rod synů statečných a tichých dcer. A v stáří naslouchati peřejům, jichž hukot zaléhal již ve sny dětské, a byť mu nerozuměl mnohem víc, přec krásné slovo „žil jsem“ v srdci mít. Bláhový, kdo je hledáš v bouři vášní, ve vírech lidstva, dálné slávě cizin, v hmoty propastech i v ledovcích, kde sněhy piků duchových se blýští! Mé siré čekání mně táhle plyne. Dvě dívčí loutky s nebe sbíhají. Je chvíle příjemná, jež poprchává a listy obrací, jimž sychravo. Hle, z huku vln se jiný hukot rodí: to kola, která odvezou mne z pravdy. 21