HŮL ŠIKMO OPŘENÁ

Hermor Lilia

HŮL ŠIKMO OPŘENÁ
Lesk žhavě plavý řeky vzdálené mezi blízkým listím, které pluje po jeho bleskotném a stálém řinutí, tou hořící, vždy chvějnou rtutí okrovou v troud spáleno a v smítka černavá. Výše stejný žhavoplavý lesk mezi listím: výheň slunce, rozlitá. Zde pod stromovím oranžový přísvit, kde stíny chatrné a útlé leží na dně vlaha. Trochu šikmo je opřena má hůl. V tom opření vidím: Toť je tedy jsoucno mé, tato chvíle; málo významná a osamělá; k té jsem věky šel, duchovnem i hmotou. Z hloubi předků, z hloubi tisícerých těl a duší, jako stín, jenž hutní víc a víc. A v tuto chvíli svou jsem přece Byl, byť záhy zase tížit přestanu svým tvarem tento písek pokorný, byť opět rozplynu se v dobrou zem a v zamlžených lidských pamětech. 42