NA HOŘE TESKNĚ ZADUMANÉ

NA HOŘE TESKNĚ ZADUMANÉ
Na hoře teskně zadumané vítr slabě povívá haluzemi přemítavými. Tolik milých dvojic mlčí tu, každá z nich má vůkol vlastn’vlastní vzduch, jediné, tiše slité dvouduší, v mírném přivrácení svěžích těl na lavičkách pokojných. A nad hlubinou, u zdi starobné, ve vlahých spočívají postojích: dlaň pevná loket oblý objímá, z teplé pleti paže, z líce krásně bledavé, cudné rozvolnění line. Tu všude, všude zjevy milostné, i dole v podvečerních ulicích. Města šedomodrý přelude; když jsem tebou bloudil, před dávnými léty, a v snové uplývání tvého bytí odtud shlížíval co mladý poutník, stejně pln jsi býval zjevů krásných, v jichž rukou setkání spí budoucno. To tytéž bytosti a tatáž jména 44 a tytéž duše jsou, co tenkráte, zaklety v jakéms divném, věčném mládí; tytéž pod listovím, u zdiv drolivých; jsou v dáli tytéž i dvě mladé silhouetty, dva nadechnuté indychové stíny, jichž indychová loďka čeří tichý reflex západního jasu, hladký odraz bledě oranžový. 45 ROKU 1917 VYŠLA SBÍRKA BÁSNÍ HERMORA LILIY „ŘÁDKY“ V KOMISI J. ŠNAJDRA V KLADNĚ
E: tb; 2007 [47]