BEZDĚZ.

BEZDĚZ. Elegie. (Po válce r. 1866.)
Tam na severu v našem rodném ráji, jak vlny moří dvou, dva proudy lávy, kde různé kmeny dva se setkávají, dva kmeny různé srdcem, hlavou, mravy – ční vrch a krajům vlasti vzdáleným znám jmenem Bezděze jest slaveným. Toť pomník kamenný, dob dávných zvěst, ta zem,zem že naší byla, naší jest. Již věky dříme síla světotvorná, jež ohněm vznesla skálu k nebesům, a patu hory půda kryje orná, kde člověk pevný sobě vzdělal dům. Však oheň v mysli lidské nevyhas’! [1] I svěří rolník zemi roční práci, a země laskavá mu stokrát vrací; i boha uprosí, by kryl lid zkáz, by řídil větru dech i mračen roj, by zdržel zhoubný hrom, dal dešťův zdroj – již brousí kosu rukou nedočkavou: však mnohých rokův práci namáhavou a budoucnosti všecku naději mu bouře bojův lidských zavějí; i chýži, kolébka kde jeho stála, kde k šedinám si tichý chystal stan, zlá vichřice, jak lupen s kmene svála: krvavá rosa pustý skropí lán. Co celá století vší silou tvoří, věk jiný opouští a rychle boří. Hrad pevný druhdy týmě závratné a nádherný stan řeholníkův neslo: vrch skalný posud stojí nezvratně – však v rumy dílo rukou lidských kleslo. Jak v lese, který schvátí bouře proud, jen někde starý kmen spjav rodnou hrudu, kořeny železnými odolá: 2 věž uzříš vzhůru k nebesům se pnout a větvoví gotické kryje půdu, jež rozmetáno kolem dokola; a času moc i dále v troskách zuří. O! vystup výše! vzhůru na cimbuří! Tam od hor, z nichž se rudé Labe žene, až tam, kde k jasné Vltavě se skloní a tamo, královská kde Praha tróní, až k vrchům Lužice nám odcizené – aj! v každou píď krev rekův tekla vřelá: Jest velké bojiště vlast naše celá! To bojiště kolébkou velkých činův a velkým hrobem velkých vlasti synův. Ó! šťastné století, ó! šťastní reci, jichž krvi v takém boji dáno teci: však nešťasten, kdo krev svou prolije, zač v útrobách mu srdce nebije. Mhla z lesů stoupá a se červená, jak úpír, jenž se krví napojí, a vítr vzdechem mroucích zasténá, vzdech smutně echo v troskách podvojí. 3 Ach! teskno, teskno jest až v hloubi duše, tak, jak by synu matka umírala a naposled mu požehnat si přála, a syn by nemoh’, nemoh’ přijít tuše: Té dobré ruky nepolíbím více, ni mrtvé nespatřím ty drahé líce! Ach! teskno, teskno jest, až srdce bolí, jak k oltáři by vedli děvče zlaté – ty slyšíš, jiného že ústa volí, jež věrnost přisáhla ti tisíckráte – a musíš, musíš zůstat bez pohnutí a síly nadbožské tě mlčet nutí! Ach! teskno, teskno jest až v hloubi duše, ach! teskno, teskno jestjest, až srdce bolí. Až přijde čas tvé vrahy, vlasti, vzruše, rci! komu zvoláš: „Krev svou za mne prolí!?“ A přece krásno v zemi té, jak v ráji, kam člověk rukou tvůrce postaven, jak zde by krásný zjevit měl se sen, jejž ode věkův dobré duše bájí, 4 že rájský mír se zase lidstvu vrátí, že všichni budeme se bratry zváti. Sen o tom krásném snu ó! svatá noci! Námnám kouzlíš do srdce svou čaromocí. Tam za Řip slunce k západu se sklání a větřík v lesích šumí na klekání. Zář poslední se loučí s vrcholi a stinný závoj soumraku ji tlumí. – Již lesy chvilkami jen šeptem šumí, jak ústa z polospánku hlaholí, když pestré sny se přibližují duši a živý obraz bleskem mysl vzruší. Tma z dolin stoupá, po kraji se plíží a rozprostírá se vždy dál a dál. Sen rozdává své dary v každé chýži: mír svatý všemu světu zavítal. Tak ticho, tichounko jest po všem kraji, že tlukot srdce, prsou dech se tají, že tělo k zemi klesá na kolena a duše, jak by z vazeb vyproštěna, i svého bytí sotva zpomíná, jak v spánku, když i sen jí zhasíná. – – 5 Zem uspal spánek moci blahodárné a nad ní vznáše se, jí budit nedá: k ní jednu skláně, druhou ruku zvedá a na obloze sny jí kouzlí čárné – a hvězdy září z temna po blankytu jak drahokamy v démantovém třpytu. Jak upomínka slunce, když již hasne, se bledý měsíc zvedl na východě, však kouzelným se šatem jeho odě vždy víc se zdobí z jeho záře jasné, že země div se neprobudí z spánku, jak by ji bílý den zval za červánků. O! noci, divuplná, jasná noci! Tvé nikdo neodolá čaromoci. Kdo spánku vševládě se vymýká a sny tvé tajuplné proniká – tím brzo kouzlo snů těch mocně vládne, ač spánek nad ním nemá moci žádné. Snu vazeb prostoru ni času není, sen, věk i moře míjí v okamžení. Jak jara dechnutím les ožívá, šat nový každou snítku zdobí v boru, 6 zpěv zeleným se loubím ozývá: noc tvůrčí silou vládne po rozboru a klášter zhaslým leskem odívá; i spějou mniši do svatyně v sboru. A leskem tajemným se kostel plní, zpěv chorálu se tichou nocí vlní, jak moře šoumání u větru zavání: Bože Otče, světa mocný pane! Slovem tvým i slunce v dráze stane, slovem tvým se světy tvoří, slovem tvým se světy boří. Dej, ať každý v prach své hlavy sníží, jak nás sliby víží. Jezu Kriste, světa spasiteli! Dej nám chudým být, jak slib náš velí! Nebes trůn tvůj věčný podíl, na chudobě jsi se zrodil, chudý neměls, kam bys složil hlavy, králi věčné slávy. 7 Svatá Panno, hvězdo moře jasná! Záři tvé se člověk koří žasna. Nepoznalas hříchu stínu, bůh tě matkou zvolil synu. Přispěj nám, ať šat, jejž ze křtu máme, k hrobu dochováme. Však z dáli temným šumem nejprv začna, zvuk nový pozaznívá, orlův mračna a mračen roj jak závodem když letí. Jak s břehu zvonek úpěnlivě zalká a volá loďky, které tají dálka – – však moře hrozí v bouři překypěti a loďkám hrozí krutých živlův válka – tu strachem již se plaché vlnky chvějí a zoufanlivě tony s břehu znějí – však na vazby se mocně osupí a rozpoutává se již bouře divá: v tom zvonek naposledy zaúpí a zmlknou lkání jeho úpěnlivá. Tak chorál zbožných tónů se chýlí k sklonu: 8 Přispěj nám, ať šat, jejž ze křtu máme, k smrti dochováme! Jak po celé by vlasti zašuměly vše lesy, všecky háje, všecky bory, a šumot v jedno větry spojit spěly a echem odpovídaly vše hory: zpěv nový ponáší se k nebes výši, jenž v jedno zní jak triumf i jak hrany, zpěv dosud nikdy v světě neslýchaný – a jaký svět snad více neuslyší: Kdo jste boží bojovníci i zákona jeho! Ton každý písně té jest mečem pádným, ton každý písně té jest hbitším střely, ton každý trůny hrotí králům zrádným, a jako plevy svívá nepřátely. Král Zikmund před ním na útěk se dal i Cesarini, církve kardinál, jím u Domažlic zhasne kříž i zlatý, jenž blesky metá na náš národ klatý. Kdož jste boží bojovníci i zákona jeho! 9 Jak bouře mořská zpěv se rozvlní, vlast k žulovým až hradbám naplní a cizí loďstvo zdrtí, ponoří, jež odváží se v české záhoří. A kolik stone korábů v té tůni, že vlny překypí přes mezní hráze: až k Baltu proudí po volné se dráze a všecka Evropa jich bouří duní: Kdož jste boží bojovníci i zákona jeho! Však slyš! o slyš! v tom zpěvu zvuk se kalí, jak tóny bolův v jásot by se draly, jak krví brata meč by zbarvil brat: jest matce nad mrtvým i živým lkát. Můž’ Kain se smýt pokáním velkých činů. On vlastní krev dá matce za náhradu, vstříc může matka s plesem vyjít synu: vstříc slávu jásá píseň Poděbradu. Však zlozvuk zas se v plesné tóny vloudí a nepřátelství klade v zvuky ladné a zvuky, jež se jedním tokem proudí, teď počnou dělit se a míjet chladné. 10 Však rozdělené v stesk se pohrouží a znova po sobě se roztouží a znova jmou se vřele hledat sebe – – V tom zalká tón, jak nad matčiným rovem,rovem by vzplakal syn, když prvé hrudy padnou, – a cizí vládnou pod domácím rovem, kam vlastní bratr, vzplanuv vášní zrádnou, je povolal, byby, jenž měl býti pánpán, jak tulák od domu byl k domu štván. Při svících, které plály kolem mar, teď vetřelec i s zvrhlým synem kvasí, že tichou nocí zní jich zrádné hlasy až na hřbitov, kde horký slzí žár se proudí na hrob té, z níž syn se zrodil, jenž v dědičný hůl žebráckou má podíl. Tak rozprchly se tóny triumfálné a bloudí zamútěné v stesky žalné, a v horách, českou vlast jež kolkol hájí, jež povznesly, když vzešlo slunce slávy, ples slyšíce výš nebetyčné hlavy, teď lkání vyhnancův se rozléhají. 11 Buď s bohembohem, vlasti má! Již slunce za horu se sklání a v skalách úpí větru lkání: mně srdce usedá – buď s bohem, vlasti má! Než vyjde slunce zas, jsem drahé vlasti pozbaven, těkavce uzří příští den a žal mi zbělí vlas – než vyjde slunce zas. On musí, musí kráčet neustále, on musí, musí z otcovského domu, ač noha vázne, jak by srostla k skále, ač zdržet chtí ho husté větve stromů. O! V chladné cizině zvuk každý chladný, tváře cizí a bez ceny tam život mizí. Na hrobě matčině líp, nežli v cizině! 12 Jen ještě jednou zřít tam s hory té chci drahou vlasť, než v cizí hrob se budu klást. Tam se chci rozloučit – jen ještě jednou zřít! On musí, musí kráčet neustále, on musí, musí z otcovského domu. I tvrdé srdce tvrdé puká skále a „s bohem“ šumí žalně větve stromů. Tmy kryta závojem ó! žel má zem se zraku tají, tma šíří po cizím se kraji: kam jdu a odkud jsem, tmy kryto závojem. Buď s bohem, vlasti má! Než vyjde slunce zas, jsem v chladné cizině. Tě nelze více zřít – tmy krytou závojem! 13 Tak rozprchly se tóny triumfálné a blúdí zamútěné v stesky žalné. Je vítr zavál: v cizím, dálném kraji, tam nepoznané mlknou – umírají. Je vítr zavál: v českém údolí jich zvuk až dosud šeptem hlaholí, jim tomu odpovědí české rumy, kdo srdce má a kdo jim porozumí. Je vítr zavál: dědictvím těch zvuků až dosud honosí se housle vnuků. Jich tóny širošírým světem znějí – – a zbytky české slávy roznášejí. Kdy tóny ty se vrátí k svému zdroji, ó! kdy se všecky zase v jedno spojí, by zpěvu proud se znova rozvlnil a vlasť až k mezním hradbám naplnil, – ó! kdy zas nad ní vzejde slunce slávy? Již na východě noční tmy se taví. Hvězd pohasíná démantový lesk, i bledne měsíc jasně – stříbroskvoucí a v rozloučení záře jeho mroucí 14 a prvý z lůna jitra slaný blesk se střetly na hladině jezera, jež prvé z vazeb snu se proběrá. – Dech větru zavál, jenžjenž, než slunce vzchodívzchodí, jak posel zemi ze sna budit spěje, tu vlnkami se černá voda chvěje a šumot lesův ranní píseň vzpěje. I vzejde: jak, když Afrodite zrodí se z vlny, ze mhly stoupá uzardělé. I zardí kraj se v záři jeho skvělé – tak krásný kraj, až srdce vzplesá v těle. Italie severu jest naše zem, ač vavřín v hájích v ní se nerodí, ni oranž s prškem slunce závodí, kde na obzoru sněžný skví se lem! Jak Tibera, Vltava dumy šumí, v nich stejné slávy zhlížejí se rumy: ty vlny nejednou se krví rděly, když v bojích velkých reci krváceli. Nám Praha svatá, Roma Vlachovi! 15 My nespjali kruh světa v okovy, nás ujařmit díl světa v boj se dal, my kryli zemi svou, nás kryla zem, my za kraj svůj, kraj za nás bojoval, my odolali nepřátelům všem! Ne velký rek, jenž na zázraky čeká, až nebe vstoupí v zápas za člověka, až z hor nám vzejdou nevídané zdroje, až Blaník vyšle posvátné nám voje. Z nás každý nechať Blaník v prsou hostí, z nás jedenkaždý za celý svůj tém, jen také zázraky nás zhouby sprostí – tak odoláme nepřátelům všem! Italie, Italie, tvé slunce svítá, kéž dlouho nezkalený den ti vzkvítá! 16