TERCINY.

TERCINY.
Jak smutně vítr venku naříká, jenž suché listí hází do oken, že třesou se, když lkavě zahýká! Noc nepřišla a přec už není den: den bez soumraku za mraky se tratí. Hlas zvonku urval kvilný bouře sten. Však světlo v krbu komůrku mi zlatí a nahražuje soumraku mi svit a praskot ohně smutný čas mi krátí. [98] Už plní teplem uzoučký se byt: ať vichřice si na okna jen tluče, přec v duši stoupí večerní mi klid. Jak suchým dřívím plamen skáče ruče, a sotva ustál, zase vzplápolá vždy výše šlehat z popele se uče! A oko přimhouřeno dopola se nazpět v světlo minulosti hříží a upomínky k světlu zavolá. K mým nohoum usedlas; tvá hlava níží a na můj klín se ticho ukládá. Tak dlíš a ruce spjaté držíš v kříži. Kol nás se pološero rozpřádá; a ticho – jenom oheň hovoří, jenž na tvé čelo svit svůj nastřádá. A jasněji když oheň zahoří a plamen praská, jak by mluvit chtěl, tvá víčka zamknutá se otvoří: 99 Tvůj zrak se ke mně zved’ a v něm se skvěl blesk: – ticho zas a šero – ruka má tvůj hledá vlas – zrak v ohni poutkvěl, jenž ticho dohořívá: – zhas – a já – já jsem zas samoten; a bouře lkání už mlkne: někdy okno zaznívá – Vše ticho: hlava má se k spánku sklání. 100