V DÁLI.

Jaroslav Goll

V DÁLI.
I.
Přestal dešť a na západě svitlo slunce jasné, svitlo zlatě – naposledy, nežli v temnu shasne. Démantové skvějí na listí se kapek sponky, nachylují květné stonky, a když padnoupadnou, jako zvonky stříbrohlasé znějí. Zašveholí ptáče, s písní usíná – dobrou noc, tam v dáli, má ty jediná! [101]
II.
Ticho – ticho! Jenom někdy lísteček se zachvívá. Jenom někdy tichem nočním lehký větřík zavívá. A tím váním šumot splavu z dáli šeptem zaznívá. Ticho – ticho! V prsou slyšet srdce tlouci v nepokoji, jako tehda, když jsem na nich nejprv choval hlavu tvoji. A přec kdybych jmeno tvoje volal hlasem ze vší moci, tebe v dáli – tebe v dáli,dáli nedošlo by tichou nocí.
III.
Jak ta růže, kterou z touhy ku svým žhavým rtům jsem vinul, když den jeden, dlouhý – dlouhý, bez tebe mi v smutku minul, 102 až z těch žárem retů k smrti zulíbaných květů list po lístku větrem plynul: tak když růže odkvétaly v dáli – v dáli, sám jsem hynul, steskem hynul. 103