SVÉ SMUTKY VĚTRŮM DÁM...

SVÉ SMUTKY VĚTRŮM DÁM...
Své smutky větrům dám a všecky stesky své a všecky marné sny a všecky vzpomínky na ztráty minulé – ty všecky větrům dám; Dech nových vzkříšení já cítím z dálek vát a nových štěstí tep já slyším v tichu tlouc a stále hlasněji zní píseň života. – – – Och, žíti, žíti zas! Hle, celý vesmír kol tím slovem zažehnut jak hoří požárem! Vzduch jíhne v slunečnu a zvoní písněmi, a celý vesmír kol jak jedna píseň jest! – O, bratřibratři, jásejte! Dost dlouho lkali jsme a v snění neplodném jsme marně toužili. Dost dlouho bloudili jsme v říších vysněných za stíny honíce se klamných fantómů, a vůně hledali jsme nové, opojné a touhou zmírali po dálkách neznámých!... Dost dlouho lkali jsme; neb ze všech našich snů jen smutek velký zbyl, jenž němý tyčí teď jak bílé architektury do nocí měsíčních... Jen smutek velký zbyl! OO, bratři, smutek ten, ten dejme větrům již a pějme, jásejme, neb doba písní jest a chvíle vzkříšení. Nad zemí kouřící, hle, jižní větry jdou, jež plny tepla jsou a těžky vůněmi. V jich teplém doteku – ochoch, dávno, dávno tak – 40 již sněhy roztály a život rozpučel v tom dešti paprsků, jež prší ze slunce na květnou zeleň luk, na lesy šumící, na vlny osení, jež větry vzbouřily, na planých růží jas a máků požáry, na teskných liljí sbor a na sníh jasmínů v mdlou vůni bílých střemch a modrých šeříků, v kov brouků lesknoucí se z květných kalichů a na hry motýlů, již slídí po květech, na vážky modravé, jež krouží nad vodou, v šum řeky rákosím a ptáků jásání a v píseň dívčiny, jež kdesi trávu žne... Och, celý vesmír kol jak jedna píseň jest! A v bílém toku dne, jenž víří kolem nás, zem celá chvěje se dnů příštích tušením, kdy ženci sejdou se, ženžeň skosí dozrálou... A v modrém azuru, tam blízko u slunce, ó slyšte, slyšte jen ten jásot skřivanů! To touhy, po léta jež tam jsem vysílal, teď ke mně vrací se v tom zpěvu skřivanů... 41