MARNÁ TOUHA.

MARNÁ TOUHA.
Jaro, jaro, nové jaro – hochu, pojď už zpět! Všude květy, všude zpěvy, písní celý svět; a ta jabloň na zahrádce, kde se nám tak snilo sladce, hle, zas samý květ – Hochu, pojď už zpět! Ach, jak rád bych, duše drahá, ale nelze zpět: trubka vřeští, v pochod velí, v pochod v dálný svět... V slunném jasu klasy zrají – hochu, vrať se přec! Na mezích už mateřinka, u cest koniklec. Těžce dýší zlaté lány, v zem až klasy zohýbány – proč že nejde žnec? Hochu, vrať se přec! Duše drahá, jiný kosí mezi námi žnec: životy jak stébla trávy kosí kostlivec!... Žluté listí na zem padá – 83 ty se nevracíš! Poslední pták tiká v křoví – ty ho neslyšíš! Předtucha se v srdce vkrádá: upláče se láska mladá, že se nevrátíš, že se nevrátíš! Poručeno Pánu Bohu, drahá, neplač již! Dá Bůh, přijdu, dá Bůh, zajdu, nutno nést svůj kříž!... Bílý rubáš pokryl zemi – a hoch stále nic! Smutné dny a smutné noci, žalem chřadne líc. A ta lampa před obrazem dnes tak náhle zhasla rázem smutně zasyčíc – ach, hoch stále nic! Och, tu zhaslou lampu, drahá, nerozžehneš víc – velký hrob tam v cizí zemi, v něm nás na tisíc! – – – 84